Křišťál

Křišťál pochází se staré řečtiny (crystal), kde označoval led. Výraz křišťál byl později také používán pro minerál, který měl průzračnou barvu, byl opticky čistý a značně tvrdý. Aby se odlišil od křišťálu vyrobeného technologickým postupem, byl tento minerál přesněji označován jako horský křišťál. Ve sklářství se o křišťálu začalo hovořit až v době, kdy se sklářům podařilo odstranit zelených nádech, který způsoboval oxid železa v píscích na výrobu skla. Zcela čiré sklo vyrobil jako první v italském Muranu v 16. stol. Muranský křišťál byl díky svému chemickému složení poměrně málo tvrdým což neumožňovalo rytí a broušení, jenž bylo u horského kříšťálu tak obvyklé. Tento nedostatek se podařilo překonat právě českým sklářům, kteří na přelomu 16. a 17. století zdokonalili technologii sklářské výroby.

Nové chemické složení křišťálu umožnilo jeho dokonale broušení a rytí. Postupem času se v evropských zemích zdokonalovala technologie výroby křišťálu o obsah oxidu olovnatého, který podstatným způsobem zvyšuje jeho optické vlastnosti. V dnešní době se požaduje, aby vysokoolovnatý křišťál obsahoval nejméně 30 % oxidu olovnatého. U olovnatého křišťálu je obsahu oxidu olovnatého alespoň 24 %. Křišťál musí splňovat rovněž vysoká vysoké kritéria na propustnost světla a dokonalou čistotu, tedy maximální homogenitu a absenci šlír. Swarovského křišťál je ta zářivý proto, že kromě skvělého brusu je vyroben s obsahem 32 % oxidu olovnatého. V polovině 60. let 20. století byla zářivost křišťálu ještě zdokonalena a to o novou povrchovou úpravou, která byla vyvinutá firmou Swarovski ve spolupráci s Christianem Diorem.